O 23. článek o cestování a inspiraci jsem požádala Renču, nyní průvodkyni v lesní školce, která toho má mnoho, co vyprávět a čím inspirovat. Je zajímavé, jaké všechny různé způsoby život najde, abychom začali cestovat ….
Co mi přineslo cestování?
Byla jsem požádána o sdílení poznatků ze svých cest.
Cestovat jsem začala asi ve 27 letech. Má první cesta byla do Německa. “Vyhnala” mě tam touha po vytvoření vlastního bydlení a finančního zajištění. Jako relativně malá holka jsem Věděla, že v malém městě, ve kterém jsem vyrostla, se necítím úplně dobře a pokud si budu moci vybrat, tak tu v dospělosti žít nebudu.
V Německu jsem moc dlouho nepobyla. Dané okolnosti mi nevyhovovaly…. abych to upřesnila, dostala jsem tam nabídku vztahu od “vdovce”, který mi dělal šéfa na radiologickém oddělení soukromé kliniky, a ten člověk se mi ani trochu nelíbil. Ne jednou mi můj otec připomněl, že pokud bych tenkrát kývla, mohla jsem mít pohodlný a finančně zajištěný život. Nebyla bych ale tak šťastná a asi bych si ani nemohla vážit sama sebe, nebyla bych to JÁ.
Cesta do Austrálie
Po čase mne oslovila kamarádka. Provdala se do Austrálie, otěhotněla a cítila se tam sama. Požádala mne, jestli bych za ní nepřijela. V té době jsem byla zamilovaná do někoho, pro koho jsem nebyla tou jedinou. Tato situace pro mne byla neúnosná. Hledala jsem cestu, jak z toho ven. Kamarádčinu nabídku jsem přijala a v lednu, uprostřed zimy, jsem vyrazila k protinožcům se ohřát.
Austrálie pro mne bylo místo, kde jsem vnímala naprostou svobodu. Říká se, že je to země, kterou lidé buď milují, a nebo nenávidí. Já ji milovala. Strávila jsem tam neplánovaných 10 měsíců.
Když jsem sedala do letadla ve Franfurtu směr japonská Osaka a tam odtud Melbourne, neuměla jsem anglicky ani pozdravit, a to doslova. Po několika týdnech od příletu jsem začala chodit do jazykové školy se samými cizinci. Novému jazyku jsem energeticky rozuměla hned. Praktické seznamování se s ním mě moc bavilo a vlastně velmi dobře šlo. Na místních lidech mne upoutala jedna věc – lidé tam měli krásné, zdravé zuby. Zřejmě jiná zubní péče s porovnáním, co jsem znala z ČR. Poznala jsem se tam se Slováky a Čechy, kteří tam byli usazeni a život tam užívali. Australany jsem vnímala jako velmi přátelské a bezprostřední lidi. Ve společnosti se lidé obecně vyhýbali několika tématům – nikdo se neptal na to, kolik vyděláváte, jakého jste náboženství a nebo jaké jsou vaše politické názory.
Anglie z nouze
Po návratu do Čech jsem si vyřizovala studentská víza a chtěla se do této země vrátit. Nepodařilo se a tak mým cestovatelským směrem se stala Anglie.
Anglie, která mne před tím nikdy ničím nepřitahovala. Přesto je to dodnes má srdcovka. Je to země, kde jsem se vnímala jako celistvá, ve své síle, k tomu všemu britský přízvuk lahodí mému uchu i srdci. Ve chvíli, kdy jsem vystoupila z letadla to bylo, jako když dopadnou všechna kolečka přesně tam, kde mají být, aby vše fungovalo. Zdálo se, že to byla ta pravá vzdálenost na to, aby na mě generační zátěže nedosáhly 🙂
Začínala jsem tam jako au-pair nejdříve v anglické rodině, poté jsem pracovala v ortodoxní židovské, poté moderní židovské, původem z JAR a zkušenosti jsem nabyla v několika dalších netypických rodinách. Nejvíce inspirace o životě jsem však nasbírala právě v bohaté rodině z JAR. Byli to lidé, kteří byli bohatí na všech úrovních (duch i hmota) a měli srovnané lidské hodnoty a priority. Nikdy na ně nezapomenu a jsem jim za mnoho vděčná. Naučila jsem se tam úplně jinému přístupu k dětem, než jsem znala od nás – byl to respekt, rovnost a partnerství.
V této době jsem měla další zkrácený úvazek v kadeřnictví, v jedné z nejluxusnějších čtvrtí v Londýně. Půl roku jsem pracovala 7 dní v týdnu, vydělávala a šetřila. Únava se dostavila a nakonec jsem o všechny našetřené peníze přišla. Tenkrát mi “došlo”, že přepracování a dřina nevede nikam a že tím člověk nezbohatne. Od té doby jsem si začala více uvědomovat hranice svého těla, své hodnoty, své priority.
Ráda bych zmínila i čas v ortodoxní židovské rodině, kde jsem se cítila jako služka. Přesto pro mne bylo ohromně zajímavé sdílet s nimi život a učit se o jejich kultuře a pohledu na svět. Vlastně jsem vedle nich vnímala společnou blízkost. Naučila se vařit některé jejich pokrmy, které si s oblibou připravuji dodnes.
Do Saudské Arábie za svou profesí
V době mého pobytu v UK jsem si stále více přála vykonávat svou profesi rentgenového asistenta. Naskytla se mi příležitost vycestovat do Saudské Arábie a tak jsem prožila dva roky v hlavním městě Rijád. Byla to zkušenost velmi zajímavá. S arabskou kulturou jsem se předtím lehce setkala v Londýně, ovšem tady to bylo o pár levlů výš. Pracovala jsem na oddělení angiografie v královské nemocnici spolu s cizinci z celého světa, ale také s místními. Mými kolegy byli místní lékaři. Někteří se na mě, coby na “bílé maso”, za celé dva roky, ani nepodívali, nepozdravili. Nikdy mě to neurazilo, rozumněla jsem jejich přesvědčení. Za tu krátkou dobu jsem toho mnoho zažila. Prozkoumávala jsem naprosto odlišnou kulturu a ohromně mne to bavilo. Zjistila jsem, že právě tento národ je v Evropě opředen různými předsudky, které se ne vždy musejí zakládat na realitě. Uvědomila jsem si, jak jsou různé kultury a národy zneužity ve prospěch někoho, kdo by chtěl lidstvo a svět ovládat.
Dále bych ráda zmínila, že je to země s nejpřísnějšími islámskými zákony, takže coby cizinka jsem na veřejnosti musela nosit černou abayu (černý hábit dlouhý až na zem, který měl zakrýt ženské křivky a asi měl potlačit ženskost). Přiznám se, že až tam jsem poznala, co slovo ženskost asi skrývá. Právě tento oděv ve mně probudil, to co měl potlačit a přestal to pro mne být jen pojem, pod kterým jsem ještě nedávno netušila, co si představit. Ve chvíli, kdy jsem šla ze schodů a za mnou vlála černá, lehká látka, jsem se cítila jako princezna.
Na Arabském poloostrově jsem se poznala s komunitou Indů, kteří mne učili o ayurvédě, meditovat i cvičit yogu. Přiblížila jsem se jejich zvykům i náhledu na svět. Indii jsem pak i navštívila.
Postupně se mi rozšiřovaly obzory o světě a různých kulturách a hledala jsem, co je mému srdci nejblížší.
V danou chvíli to bylo vždy trochu něco jiného a vždy to bylo inspirativní. Je to takové životní puzzle.
Co jsem tedy získala?
Nejdůležitější pro mně bylo, že díky cestování jsem se naučila cizí jazyk, v němž dokáži přemýšlet a snít. Zjistila jsem, že poznávání nových kultur mne velice baví a pochopila jsem více souvislostí o tom, jak funguje svět. To nás v žádné škole neučili. Nezáleží mi, co se o jakých kulturách a národech říká. Poznala jsem se s konkrétními lidmi, žila vedle nich v jejich domovské zemi a potvrdila jsem si, že nic a nikdo se nedá nálepkovat. Z mého úhlu pohledu bychom se měli dívat na svět přes optiku založenou na vlastních zkušenostech, a ne na základě toho, co si kde přečteme nebo slyšíme. Jen my si tvoříme svůj život a čím více bude z nás, tím více bude pravdivější.
Navštívila jsem pak ještě další země, ať už krátkodobě nebo na delší dobu. Mou poslední destinací byl opětovně můj milovaný Londýn. Díky úrazu jsem se však po dvaceti letech vrátila právě do toho malého města, kde jsem nikdy žít nechtěla. Ale právě toto malé lázeňské místo mi poskytlo zásadní podmínky k uzdravení.