Tento příběh mi napsal Míra, můj spolužák z gymplu, který se zamiloval do Holandska a rozhodl se, že tam bude bydlet a život už to pak krásně zařídil 🙂
Jmenuji se Miroslav Švec, je mi 43 a narodil jsem se ve Vrchlabí.
Žiji 11 let v Nizozemí, Ouderkerk aan de Amstel, u Amsterdamu.
Jak to začalo …
Vše začalo v Praze a následně v Brně, kde jsem pracoval první roky po studiu. V Brně roku jsem 2007 jsem dostal kontakt na úžasného člověka Janka, který mi řekl, že na jaře otevírá po 2 letech příprav KOISHI fish & sushi restaurant. Po celou dobu asi 12ti let jsem potkával mnoho hostů z celého světa i z Holandska. To se ve mě pomalu klubala zvědavost cestovat a realizoval jsem cesty po Evropě o svých prázdninách.
V mých dnech volna jsem také často navštěvoval mého kamaráda Miloše ze studií, nejdříve v Maastrichtu, poté v Haagu a i kousek od Amsterdamu ve Weespu. Žil tam s holandskou dívkou, dnes jeho ženou a já pomalu objevoval krásy Holandska nejen přírodní, ale i kulturní. Má pracovní náplň v restauraci v Brně byla velmi náročná, neměl jsem moc času ani na vlastní život, asi i proto jsem se rozhodl s kolegyni Zuzkou začít studovat v ranních hodinách holandštinu, chtěl jsem něco dělat pro sebe.
Po často dlouhých službách jsme i tak vstávali brzy ráno a dojížděli na 8. hodinu na naše lekce. Bavilo nás to, i když jsme často usínali při výuce (zavírali jsme většinou restauraci po půlnoci), ale i tak jsme měli úkoly hotové a vždy jsme se těšili na ranní holandštinu, nějak mě to vnitřně naplňovalo. To už se píše rok 2012 a já potkávám ženu mého života a je to Holanďanka. Navštěvujeme se vzájemně a poznáváme více sami sebe, ale i naše rodiny a kulturní zvyky obou zemí, je to krásné období, během kterého přichází má výpověď v práci a opravdu velké rozhodnutí odejít z České republiky. Když se dívám zpět, rozhodl jsem se někde uvnitř žít v Holandsku už dříve aniž bych to vyloženě plánoval, možná opravdu funguje síla lásky a měli jsme se zkrátka s mojí dnes partnerkou Djemirou najít.
Začátky nebyli určitě jednoduché, jazyková bariéra (velká výhoda, že v Holandsku převážná obyvatelstvo mluví velmi dobře anglicky), najít si dobrou práci, stesk po domově, kulturní rozličnosti atd.
Všem bych rád řekl, že možná to vypadá jako velká nálož se přestěhovat z vaší země, od vašich přátel, opustit milované lidi, krajinu, tradice, hospůdky i jídlo. Věřte mi, že to stojí za to!
I když jsem opustil svou rodinu, rodiče, kamarády, být jim na blízku, když můj táta umíral, snažil jsem se jezdit a trávit s ním a moji rodinou a dětmi co nejvíc času spolu, nešlo to na sto procent, ale zvládli jsme to.
Všechna rozhodnutí padají ve výsledku na naše hlavy, je však důležité si uvědomit, proč ty rozhodnutí děláme.
Je nám dobře tam kde jsme? Žijeme život pro někoho jiného nebo chceme žít život, jak jsme chtěli my už možná od dětství, jako já. Pak se trochu život zamotá, buď následuješ šanci nebo to necháš být.
Poloviční Holanďan, ale srdcem Čech
Já dodnes nelituji ani jediného rozhodnutí, poslouchal jsem svoje srdce, našel svou ženu, máme děti a žijeme v evropské unii. Což není tak špatné, cestování je už opět po Covidu bez problémů, jde o úhel pohledu.
Někdy mi chybí naše hory Krkonoše, ale už si nedovedu představit život bez moře a ústřic. Zároveň rodiče mé ženy žijí v severní Francii, kousek od Champagne oblasti, kde jsme si to také zamilovali, i celou Francii se vším všudy.
Zkrátka někdy si říkám, kam patřím, kde chci žít? Ale žiji tady v Holadsku, poznal jsem lidi odtud, jejich touhy a představy o životě, mám je rád a i se cítím už jako poloviční Holanďan, ale srdcem navždy Čech.
Přijde mi, že my lidé jsme nakonec všichni stejní, jen žijeme v jiných zemích s jinými myšlenkami a starostmi.
Také jsem přišel o některé známé, kamarády, přátele. Myslel jsem si, že to tak dopadne, bylo jim zatěžko zůstat přátelé na čas odloučení, to vše s sebou nesou následky mého rozhodnutí, ale nemám jim to za zlé. Někteří zůstali, těch si cením, a pokud můžeme, tak se navštěvujeme v České republice nebo oni přijíždí k nám. Mnoho z nich mi také velmi pomáhali ze začátku.
Rád bych asi řekl jednu věc – jít za svým cílem, poslouchat srdce, vnímat energii kolem sebe, zůstat svůj, pevně věřit, že jsme všichni stejní, bílí, černí, žlutí, jiných náboženských vyznání. To jsem se naučil v Holandsku. Užívat radost ze života, ať jsi z východu, jiné sexuální orientace nebo máš nějakou jinou pleť, můžeme spolu žít úplně v klidu a respektovat se. To bylo velmi podstatné, co mě sem zpočátku táhlo. Prostě žít a i pomáhat, že má vše smysl a nemusíme míchat do života politiku.
Přál bych si, ať všichni zůstaneme stejní a nezávidíme si, většinou ani není co. O pleti a všem by se dalo psát romány, já píšu jen pár vět za mých 11 let v zahraničí. Otevřít oči, mysl, být v klidu. Naučil jsem se spoustu o lidech z celého světa.
Vše může být v klidu a pohodě, pokud si přejete poznat nové lidi, kulturu a vlastně vše!
Doporučuji nebát se! Život je takový, jaký ho chceme my!
Miroslav Švec